Blog
Blog Asociace spisovatelů
Bořek Mezník (23.3.1974-18.2.2023)
I kdyby Bořek Mezník nenapsal ani jednu báseň, stopa, co na světě zanechal, bude pozitivní. Bořek stál vždy na straně pravdy a lásky, doslova se vším, co to tady v tomto státě znamená. K tomu měl silné sociální cítění a anarchistickou duši.
Bořek Mezník byl jedinečný básník. Upřímný básník. Co on na sebe dokázal ve své poezii prozradit, tím by se každý veřejně nechlubil. Ale snad každá jeho báseň v celém kontextu odhalila tu dobrosrdečnost uvnitř, i když vyprávěná historka byla šokující či až třeba nechutná.
Bořek Mezník nepsal o něčem, ale o sobě. Radikálně. Pokud by se měřila autenticita v literatuře, u něj bychom naměřili sto procent. Jeho jazyk a styl tomu odpovídaly. Báseň Bořka Mezníka poznáte, i kdybyste ji četli poprvé a nevěděli, že ji napsal. Nešetřil sebe, ani čtenáře, většinou mířil do středu terče a často pořádně hnul nějakou úzkoprsou maloměšťáckou žlučí, Bořka to bavilo.
Na začátku devadesátých let byl lídrem brněnského punkově anarchistického spolku s názvem Brněnská vrtule, který vydával samizdatem stejnojmenný fanzin. Tam jsme prvně tiskli své básně. Pak odešel na deset let do Francie a Holandska.
Jeho nejoblíbenější platformou pro publikování byl web Divoké víno, kde najdete nejvíc jeho básní. Často také publikoval na našem webu Nedělní chvilka poezie.CZ a v řadě dalších almanachů a sborníků.
Vítrholc rád i z jeho textů dělá své hudebně poetické koláže. Byl jeden z nás. Pořádali jsme společné akce, stáli jsme spolu nesčetněkrát na pódiu i u baru. Tam pak už Bořek dlouhé roky držel v rukou jen nealkoholické pivo.
Bořek Mezník bojoval s různými démony, alkohol byl jeden z nich. Desítky básní na toto téma napsal: „Všechno je marný / Jsme na kolenou / Démoni jsou kurva trpěliví / Vůbec nic nám nedá rozhřešení.“
Z Vítrholce si Bořek Mezník odnesl hlavně dávné krédo – „žádné schovávání se za pařezem lyriky“. Systém mu vydržel ve sbírkách básní a drobných próz Ásně (2008, nakladatelství Alfa-Omega) a Vy mně taky (2017, nakladatelství Petra Štengla). I novináři vycítili, že jde o “pohled na svět očima muže otlučeného životem, který netrpí idealismem, ale ani cynismem…. „Vy mně taky,“ říká na adresu katastrof, jež nabývají podoby rozchodů, vyhazovů, závislostí či nemocí.
Dalším společným tématem bylo Brno a hantec. Tím uměl Bořek napsat dobrou báseň. Soucítil s bezdomovci. Dokonce kvůli prodejkyni Nového prostoru Růženě naboural auto. „Básník Bořek Mezník z Brna rezolutně odmítl možnost, že by se s Růženkou, která recitovala jeho text, setkal jen po telefonu. Trval na tom, že ji chce poznat osobně a že jí přiveze dárek. Po známých uspořádal sbírku zimního oblečení a den před Vánoci vyrazil do Prahy. Sbírka se nakonec rozrostla do takových rozměrů, že měl auto napěchované až po strop. Po cestě pak havaroval,” napsali tehdy novináři.
Když Rusko napadlo Ukrajinu, nebyl na tom asi Bořek úplně nejlíp – psychické vyčerpání… Ale přesto se dokázal ozvat s aktuálním a silným postojem: „Žaludskej ksicht Putin / dobejvá se na Krym / jako já / do ženskejch dutin / Krymu se moc nechce / ale Vláďa klouže lehce…. Vláďo sbal si vercajk / a táhni/ si ho domů honit / malý ako hobit.“
Bořek Mezník byl rázně angažovaný. Dospěl na začátku devadesátých let na anarchistických demonstracích, které i sám pořádal, pak přes holandské squaty, kdy je angažovanost samozřejmě podstatou tvorby. Nepotřebujete si ji definovat v literárních kavárnách, říkal, protože prošla bojem. Máte ji v sobě. Stejně tak sociální cítění, obrana slabých, chudých, uprchlíků, bezdomovců… To byl Bořek. Protože s ním se život rozhodně taky nemazlil:
„Čekám s tebou děcko, povídala a já zajásal a běžel na kopec, prej se jen podívat, jestli roste květák, a taky, že jo! Rostl jak blatouch z vody. Několik měsíců jsme byli dobrá dvojka. Ona blila těhotenstvím, já blil chemoterapií. Prostě takový ty všední věci života.“
Bořek Mezník byl skvělý kamarád a hodný člověk.
Za Vítrholc Karel Škrabal a Dalibor Maňas, Svatoslav 23. února 2023
Pohřeb Bořka Mezníka se koná v sobotu 25. 2. 2023 v 11 hodin v obřadní síni v Boskovicích.
Za Petra Krále
1999: dostal jsem od ing. Urbana časopis Analogon 1 (červen 1969) se slovy: „Až budeš v píče, prodej, zatím studuj!“, mezi veselými obrázky mě punkově zrnčícím způsobem doběhne konfese Petra Krále „Za co a proti čemu“, přesná a systematická báseň, emotivní zpověď. Myšlenku o poslední cigaretě Lorreho a Belmonda opakuje Petr i později, je to součást jeho věrnosti myšlence. První setkání, slovo básníka. 2011: osobní setkání s Petrem Králem je nevyhnutelné, Wanda mi to řekla. Král je polemik, určitě mi rozbije hubu tím svým elegantním způsobem a já pojedu s utrženým rukávem jeho saka do Duchcova. Bylo z toho však něžné přátelství. „Tanec je pro vás víc než rovná cesta,“ řekl mi tehdy. A taky řekl, že obraz je víc než zápletka, a že to není žádná ostuda.
Patrik Linhart
Petru Hrbáčovi
Zemřel Petr Hrbáč a my, lidé znalí kumštu hereckého, jsme vytáhli své Hosty č. 7 z roku 2013 a ve fotokomiksu „Lola kráčí Brnem“ ukázali svým přátelům, jaký byl Petr Hrbáč sekáč…, nejen básník a povídkář.
Dnes 6. listopadu 2020, brzy k ránu se mi zdálo o Petru Hrbáčovi, provázel mě poříčím Sumido. Tvářil se důležitě a přátelsky zároveň, pro všechny ostatní to byl ten „přiškvařený bodlák“, jak sám sebe opsal v básni „Kjóto u Zlatého pavilonu“. Vzpoměl jsem si, jak ve Vimperku na Šumavě, kreslil po umakartu prstem namáčeným do piva japonské znaky synovi Petra Hrušky, který na ně se soustředěným zájmem zíral a stále chtěl nové a nové symboly.
Myslím, že dětství Petra Hrbáče fascinovalo, možná jako ten neustálý vývoj. Tvrdil, že ostružiník je jedna z mála rostlin, která prodělává neustálou evoluci, téměř před očima bathologa (experta v této věci). Řekl bych, že pro něho byl ostružiník symbolem divoké industriální přírody, tak to cítím z jeho „poutnických povídek“ (jednou z nich je výlet s Václavem Kahudou). Ať už na to nahlížím jakkoli, jednu z možných odpovědí, jsem našel v konfesi Petra Hrbáče: „Větší důležitost nežli běžní lidé jsem vždy připisoval neživým objektům a také dětskému způsobu vnímání světa, který nerozeznává a nerespektuje určité hranice a konvence. Postupně jsem zjišťoval, že můj přístup je dosti animistický. Jen nerad jsem s postupem života, se stárnutím připouštěl skeptické, racionální modely vnímání a chápání.“
Petra Hrbáče jsem poprvé potkal na Bítově na srazu básníků v hospodě, kde jsem pravil cosi v tom duchu, že pokud bude ženská literatura protěžovaná, spáchám harakiri. Hrbáč suše opáčil: „Správně se říká seppuku.“ Zařval jsem: „Mě nebude žádnej pamrd s igelitkou v ruce poučovat!“ Když jsme se, bylo to nevyhnutelné, sblížili, dával mi on dobré rady, zejména k literárním vztahům: „Ztrestej je katanou!“
Vždy mi připadal potrhlý, ten brněnský „doktor Sheldon Cooper“, v jedné naší diskusi o Japonsku napsal: „Zde je mi sympatický jedině Okita Sódži, který patřil ke zpátečnickým šinsengumi, předčasně umřel na TBC ve 24 letech, ale byl uznávaný zabiják, ačkoliv jinak prý zženštilý až dětský (od přírody). Okita se mi sice líbí, ale praštěné činy šinsengumi nikoliv. V hospodě Ikedaya v Kjótu, proběhl známý incident, nenadále tam vtrhlo komando šinsengumi vedené fanatikem Hidžikatou a právě Okitou a pozabíjeli a pozatýkali nic netušící členy šiši, kteří zde právě sněmovali. Stejně to bylo houby platné, protože císařští šiši a jejich mocní spojenci nad šógunátem vyhráli.“
Těšil jsem se z jeho přátelství, pokud jsem ho zrovna nechtěl praštit. Nejsem homosexuál, ale racionálně jsem se mu pokoušel rozmluvit jeho platonický obdiv, který přenesl od, námi společně obdivovaného, Okity Sódžiho na nějakého arizonského striptéra. Petr byl potrhlý, z této strany ho znám, jak říká Alenka v říši divů: Potrhlí jsou ti nejlepší z nás.
Petře, mistře Hirameki, byl jsi japonská krajina, o kterou jsem se mohl opřít a je mi kurva smutno! A pokud nemám zařvat Buzu, buzu ia, monno wa! (čili jak byl japonský tehdy elév Jasunari Kawabata v dobytém Singapuru informován jedním frajtrem slovy Držte huby, nebo vás rozsekám), je třeba vydat tvé best of. Promiň, že jsem tak praktický a plačící, jsem od pé, Petře!
Patrik Linhart