Asociace spisovatelů

Blog

Blog Asociace spisovatelů

Za Petra Krále

1999: dostal jsem od ing. Urbana časopis Analogon 1 (červen 1969) se slovy: „Až budeš v píče, prodej, zatím studuj!“, mezi veselými obrázky mě punkově zrnčícím způsobem doběhne konfese Petra Krále „Za co a proti čemu“, přesná a systematická báseň, emotivní zpověď. Myšlenku o poslední cigaretě Lorreho a Belmonda opakuje Petr i později, je to součást jeho věrnosti myšlence. První setkání, slovo básníka. 2011: osobní setkání s Petrem Králem je nevyhnutelné, Wanda mi to řekla. Král je polemik, určitě mi rozbije hubu tím svým elegantním způsobem a já pojedu s utrženým rukávem jeho saka do Duchcova. Bylo z toho však něžné přátelství. „Tanec je pro vás víc než rovná cesta,“ řekl mi tehdy. A taky řekl, že obraz je víc než zápletka, a že to není žádná ostuda.

Patrik Linhart


Petru Hrbáčovi

Zemřel Petr Hrbáč a my, lidé znalí kumštu hereckého, jsme vytáhli své Hosty č. 7 z roku 2013 a ve fotokomiksu „Lola kráčí Brnem“ ukázali svým přátelům, jaký byl Petr Hrbáč sekáč…, nejen básník a povídkář.

Dnes 6. listopadu 2020, brzy k ránu se mi zdálo o Petru Hrbáčovi, provázel mě poříčím Sumido. Tvářil se důležitě a přátelsky zároveň, pro všechny ostatní to byl ten „přiškvařený bodlák“, jak sám sebe opsal v básni „Kjóto u Zlatého pavilonu“. Vzpoměl jsem si, jak ve Vimperku na Šumavě, kreslil po umakartu prstem namáčeným do piva japonské znaky synovi Petra Hrušky, který na ně se soustředěným zájmem zíral a stále chtěl nové a nové symboly.

Myslím, že dětství Petra Hrbáče fascinovalo, možná jako ten neustálý vývoj. Tvrdil, že ostružiník je jedna z mála rostlin, která prodělává neustálou evoluci, téměř před očima bathologa (experta v této věci). Řekl bych, že pro něho byl ostružiník symbolem divoké industriální přírody, tak to cítím z jeho „poutnických povídek“ (jednou z nich je výlet s Václavem Kahudou). Ať už na to nahlížím jakkoli, jednu z možných odpovědí, jsem našel v konfesi Petra Hrbáče: „Větší důležitost nežli běžní lidé jsem vždy připisoval neživým objektům a také dětskému způsobu vnímání světa, který nerozeznává a nerespektuje určité hranice a konvence. Postupně jsem zjišťoval, že můj přístup je dosti animistický. Jen nerad jsem s postupem života, se stárnutím připouštěl skeptické, racionální modely vnímání a chápání.“

Petra Hrbáče jsem poprvé potkal na Bítově na srazu básníků v hospodě, kde jsem pravil cosi v tom duchu, že pokud bude ženská literatura protěžovaná, spáchám harakiri. Hrbáč suše opáčil: „Správně se říká seppuku.“ Zařval jsem: „Mě nebude žádnej pamrd s igelitkou v ruce poučovat!“ Když jsme se, bylo to nevyhnutelné, sblížili, dával mi on dobré rady, zejména k literárním vztahům: „Ztrestej je katanou!“

Vždy mi připadal potrhlý, ten brněnský „doktor Sheldon Cooper“, v jedné naší diskusi o Japonsku napsal: „Zde je mi sympatický jedině Okita Sódži, který patřil ke zpátečnickým šinsengumi, předčasně umřel na TBC ve 24 letech, ale byl uznávaný zabiják, ačkoliv jinak prý zženštilý až dětský (od přírody). Okita se mi sice líbí, ale praštěné činy šinsengumi nikoliv. V hospodě Ikedaya v Kjótu, proběhl známý incident, nenadále tam vtrhlo komando šinsengumi vedené fanatikem Hidžikatou a právě Okitou a pozabíjeli a pozatýkali nic netušící členy šiši, kteří zde právě sněmovali. Stejně to bylo houby platné, protože císařští šiši a jejich mocní spojenci nad šógunátem vyhráli.“

Těšil jsem se z jeho přátelství, pokud jsem ho zrovna nechtěl praštit. Nejsem homosexuál, ale racionálně jsem se mu pokoušel rozmluvit jeho platonický obdiv, který přenesl od, námi společně obdivovaného, Okity Sódžiho na nějakého arizonského striptéra. Petr byl potrhlý, z této strany ho znám, jak říká Alenka v říši divů: Potrhlí jsou ti nejlepší z nás.

Petře, mistře Hirameki, byl jsi japonská krajina, o kterou jsem se mohl opřít a je mi kurva smutno! A pokud nemám zařvat Buzu, buzu ia, monno wa! (čili jak byl japonský tehdy elév Jasunari Kawabata v dobytém Singapuru informován jedním frajtrem slovy Držte huby, nebo vás rozsekám), je třeba vydat tvé best of. Promiň, že jsem tak praktický a plačící, jsem od pé, Petře!

Patrik Linhart